Domů, domů, tak znějí srdce zvonů...

     A ačkoliv je to vánoční písnička, je mi to úplně jedno...! Brzo totiž pojedu domů a to je to jediný, co mě posledních pár dnů/týdnů drží pohromadě... Je to tu totiž naprosto o ničem.
Nemáme tu žádný kamarády na celej život, nemáme odsud nějaký dokonalý zážitky (i když zase nechci říct, že v budoucnu nebude co vyprávět), nemáme tady žádný možnosti. Nic se tu neděje a jediný an co myslíme je, co všechno budem moct v Praze dělat. Praha totiž neni jako tahle zastrčená, ačkoliv hezký, prdel světa. Praha totiž neni plná francouzů, co jsou naprosto neschopný, ale zase všeho nemožnýho schopný a i když takhle věta nedává smysl, po tom, co jsem viděla, jak jeděj francouzi sýr s marmeládou už opravdu nic nepovažuju za nemožný...
     Už se těšim domů. Těšim se tak, že prvních pár dnů mám naplánovaný snad všechny minuty, nebo mám aspoň takovej pocit. Těšim se, i když to nakonec třeba nedopadne úplně tak, jak si to představuju, tak je to vždycky, ale proč se netěšit, těšim se hrozně. A to slovo padlo za tenhle článek asi milionkrát, což akorát dokazuje to, že tady opravdu neni nic, co by mě tu drželo. Čili, od čtvrtka jsem zase v Praze. Sice ne na pořád, ale brzo už z týhle Francie nadobro odjedu. Jen co dokonale poseru BAC z frániny, čili; těšte se na mě ;)